Feuersteinovo instrumentální obohacování – metoda se složitým názvem, která rozvíjí mozek

Máte někdy pocit, že se svět kolem nás točí stále rychleji a stíhat ho je čím dál náročnější? Možná, že se někdy také cítíte zahlceni povinnostmi a úkoly. Jak se v nich vyznat? Jak se s nimi vypořádat? Jakou zvolit strategii?


Každý z nás potkává denně mnoho situací, které vyžadují rozhodnutí, volbu řešení. Často jdou s těmito situacemi ruku v ruce pochyby, zda zvolím správně, zda neudělám chybu. Vypořádáváme se s tím každý po svém a někdy se nám to daří lépe, jindy hůře. A stejně jako je tomu v celém lidském životě, můžeme si každý za sebe vyhodnotit, zda nám současný stav vyhovuje tak, jak je nebo chceme něco změnit. Když se rozhodneme pro změnu, je pak ještě otázka, kterou cestou se vydáme. A jednou z těchto cest může být právě metoda Feuersteinova instrumentálního obohacování. Složitý název ale může budit nedůvěru, a tak se pojďme podívat, co se za ním vlastně skrývá…

Z Rumunska na Sorbonu – klikatou cestou

Metoda nese jména svého autora Prof. Reuvena Feuersteina. Tento pozoruhodný muž se narodil v roce 1921 v chudé židovské rodině v Rumunsku. Za druhé světové války studoval učitelství v Budapešti, ale s ohledem na vztah nacistů k židům, byl v roce 1944 nucen uprchnout do Palestiny, kde následně pracoval s dětmi zasaženými holokaustem, ale i s těmi, které přicházely na území dnešního Izraele ze Sovětského svazu, Persie a Maroka. Mnoho z těchto dětí vykazovalo velmi špatné výsledky ve škole i v testech inteligence. Reuven Feuerstein si však všiml toho, že tyto děti jsou velmi dobře schopny obstát mezi svými vrstevníky mimo prostředí školy. A kladl si otázky „proč?“ a „co s tím?“. Dospěl k přesvědčení, že inteligence není neměnná a že působením vhodných podnětů je možno ji zvyšovat.

Život ho pak zavedl přes vážné onemocnění tuberkulózou a alpská sanatoria až na Ženevskou univerzitu, kde získal titul z klinické psychologie a následně i doktorát na Sorboně. Poté se opět vrátil k práci s dětmi – měl na starosti umísťování dětí židovských emigrantů do různých vzdělávacích programů v Izraeli. A zde rozvinul své dřívější teorie o tom, že inteligence není neměnná, záleží na způsobu učení (tedy zprostředkování učiva) a lidé se mohou rozvíjet a učit po celý život. Vyvinul tak novou metodu učení (tu, o níž je dnes řeč i v tomto článku) i hodnocení inteligence.

Uspořádání bodů a další instrumenty

Tato metoda spočívá v práci s tzv. instrumenty. Pracovními listy, které mohou na první pohled vypadat, jako banální spojování teček nebo doplňování cvičení. K práci s ní opravdu potřebujete jen tyto pracovní listy, obyčejnou tužku a gumu. Ale pak také pořádně zapojit mozkové závity. Instrumenty jsou totiž sestaveny tak, že komplexně rozvíjejí kognitivní funkce (např. soustředění, paměť, orientaci v prostoru), schopnost myšlení v souvislostech a přináší kompetence řešit předložené problémy. Metoda přináší schopnost vytvořit si individuální a funkční strategii řešení, posiluje sebedůvěru, učí práci s chybou a rozpouští strach z toho, že člověk chybu udělá. Nemyslíte, že jsou to dovednosti, které se hodí ve všech oblastech života?

Zprostředkované učení

To vše by ale nebylo možné bez posledního slůvka v názvu metody – obohacování. Samotné pracovní listy a tužka s gumou by jistě byly luštitelským oříškem (a někdy dokonce neřešitelným), ale teprve díky působení lektora může dojít i k onomu zmíněnému obohacení. Jak je to možné? Než se totiž pustíte do vyplňování stránky, je třeba o ní hodně přemýšlet, abyste vůbec věděli, jak s ní pracovat (tedy jakou zvolit strategii). Lektor pak působí jako zprostředkovatel, který jako baterka posvítí na témata, která s sebou takový průzkum stránky přináší. A principy, které se objevují na papíře, pomáhá propojit s běžným životem. Jak?

Pojďme si to tak trošku vyzkoušet…

Motto metody zní: „Nechte mě chvilku… Já si to rozmyslím!“ Zkuste si ho pozorně přečíst ještě jednou a zamyslete se sami pro sebe nad tím, jak na vás působí. Vyvolává ve vás spíše klid nebo tlak? Všimněte si také slova „chvilka“. Jak byste takovou chvilku definovali? Jak byste vysvětlili malému dítěti, co je to chvilka? Jak je podle vás dlouhá? Minutu? Pět minut? Hodinu? Může být chvilka i týden? Dopřejete si někdy vy chvilku pro sebe? Jak pak vypadá? A říkáte někdy: „Nechte mě chvilku… Já si to rozmyslím!“ nebo se do řešení vrháte hned a po hlavě? Kdy si něco potřebujete rozmyslet a kdy naopak žádnou takovou chvilku nepotřebujete? Zkuste si uvědomit zcela konkrétní situace…

Mohli bychom ještě pokračovat, ale pro alespoň malou představu, jak takové zprostředkování vypadá, je tato ukázka, věřím, dostatečná. Je z ní totiž vidět, jak nás metoda vede k tomu, abychom přemýšleli o běžných věcech jinak, než jsme zvyklí. A podíváme-li se na různé situace z neobvyklých úhlů, uvidíme i trochu jiné věci než obvykle.

Prof. Feuerstein svoji metodu rozvíjel celý život a pracoval s ní nejen s již zmíněnými dětmi, ale postupně rozšířil její využití i pro komerční, vládní i vojenské prostředí. Dnes se metoda i v České republice postupně dostává do výuky ve školách, pomáhá lidem v produktivním věku i těm, kdo se zotavují po poškození mozku například následkem úrazu nebo mrtvice. Své přínosy má metoda při individuální práci, kdy máme možnost velmi dobře a do hloubky pracovat se svým potenciálem. Stejně tak nás ale může velmi obohatit více pohledů ostatních účastníků skupinových lekcí. Obojí má něco do sebe.